tel. 776 01 50 50           

 

 

 

HLAVNÍ STRANA

 

SLUŽBY PRO DOMÁCNOSTI

 

SLUŽBY PRO FIRMY A SVJ

 

ŠTĚNICE DOMÁCÍ

 

PŘEHLED ŠKŮDCŮ     CENY SLUŽEB

 

NEJČASTĚJŠÍ DOTAZY     VOLNÁ MÍSTA

 

BEZPEČNOSTNÍ INFO     KONTAKT

 

 

 

PŘEHLED ŠKŮDCŮ

 

 

 

VYBERTE ŠKŮDCE:

 

 

ŠTĚNICE DOMÁCÍ

 

BLECHA

RUS DOMÁCÍ


ŠVÁB OBECNÝ

KOŽOJED

 

VOSA OBECNÁ

 

SRŠEŇ OBECNÁ

 

MOUCHA DOMÁCÍ

 

OCTOMILKA

 

HOLUB DOMÁCÍ

 

 

MRAVENEC

 

M. FARAO

 

RYBENKA

 

 

MYŠ DOMÁCÍ

 

 

POTKAN OBECNÝ

 

 

KRYSA

 

 

HRABOŠ POLNÍ

 

 

KUNA LESNÍ

 

 

 

 

ŠTĚNICE DOMÁCÍ / POSTELNÍ

 

pro informace klikněte zde...

 

 

 

BLECHA

 

Blecha je celosvětově rozšířený, ektoparazitický hmyz, přizpůsobený cizopasnému způsobu života. Velikost jednotlivce se pohybuje mezi jedním a osmi milimetry. Doba života je od několika měsíců až po tři roky.

 

Blechy mají obvykle hnědou nebo žlutou barvu těla. Tělo je zpevněno překrývajícími se články a porostlé brvami.

Dospělí jedinci mají klínovité ze stran zploštělé tělo s nápadně velkým zadečkem, který přechází v malou bezkřídlou hruď. Na chodidlech všech nohou se nacházejí silné drápy, které slouží k udržení na hostiteli. Blechy jsou schopny velmi dlouhých skoků. Uvádí se, že jsou blechy schopné vyskočit do výšky téměř 20 cm a doskočit do vzdálenosti asi 35 cm. Ústní ústrojí je bodavě sací. 

 

Vývoj blech se děje proměnou dokonalou. Samička se po páření musí živit krví. Krátce po páření klade bílá vajíčka o velikosti 0,6-0,7 milimetru. Klade je v několika po sobě jdoucích snůškách. Důvodem několika snůšek je jejich uložení na bezpečné místo, celkový počet nakladených vajíček může být až pět set. Doba vývoje vajíček je druhově a teplotně závislá a pohybuje se mezi pěti až šestnácti dny. Larvy se neživí krví. Larvální vývoj prochází třemi stadii a trvá od šesti do dvanácti dní, tato doba je druhově a teplotně závislá. Poslední stádium si vytvoří kokon a zakuklí se v něm. Kukla blechy je nekousavá a během několika málo dní (zpravidla kolem deseti) se z ní vyklube dospělý jedinec.

Další velmi zajímavou schopností blech je schopnost vydržet dlouho (až rok) bez potravy. Blechy se živí krví hostitele, přičemž většina druhů je schopna změnit druh hostitelů. Pokud blechy žijí mimo hostitele, nerozlišují jednotlivce zdržující se v daném místě. Jejich nároky na kvalitu krve jsou minimální.

Blechy jsou nejenom obtížným parazitem, ale i přenašeči některých závažných onemocnění, jako je mor, tularémie, atp. Blechy představují také mezihostitele některých tasemnic a mohou tudíž tyto parazity přenášet.

 


Nejznámější druhy
blecha lidská (Pulex irritans)
blecha morová (Xenopsylla cheopis)
blecha psí (Ctenocephalides canis)
blecha kočičí (Ctenocephalides felis)
blecha písečná (Tunga penetrans)

 

 

 

RUS DOMÁCÍ

 

Rus domácí je 10–15 mm dlouhý šváb. Převažující barva obou pohlaví je špinavě žlutá. Samice má širší zadeček, tmavější zbarvení a složená křídla překrývají konec zadečku. Sameček je o něco menší než samička, jejíž délka bývá až 14 mm.Barva těla je špinavě žlutá až světle hnědá, tykadla a nohy jsou žluté.


Samice se páří jednou a toto jedno páření stačí na oplodnění všech vajíček vytvořených během celého života. Samci se mohou pářit opakovaně a obě pohlaví jsou schopná kopulace za několik dní po posledním svlékání. Po oplození silně zduří zadeček samičky a počíná vývin vaječného pouzdra, které obsahuje 16–56 vajíček. Pouzdro (ootéka) se stále vysunuje ven ze zadečku, po jeho odloženi počnou vylézat malé nymfy. Samička vytváří za svůj život 7 ooték. Než nymfy (2–10 mm) dospějí, svlékají se šestkrát. Při nižších teplotách trvá celý vývoj nymfy do dospělého stadia přibližně 240–250 dní. Za zvláště příznivých podmínek při teplotách kolem 30°C trvá tento vývoj 2,5 až 3 měsíce.

Rus domácí je noční živočich, dokáže lézt i po skleněném povrchu, uběhne za vteřinu až 30 cm. Nymfa vydrží hladovět až 6 týdnů. Vyvinutá křídla dospělých jedinců slouží pouze ke zbrzdění prudkého dopadu při seskoku z vyšších míst.

 

 

 

ŠVÁB OBECNÝ

 

Šváb obecný je živočich z čeledi švábovitých, který je řazen mezi škůdce. Na území Česka se nejedná o původní druh, byl sem zavlečen a ve volné přírodě se v podstatě nevyskytuje. Původním místem výskytu byla pravděpodobně jižní Asie. Dorůstá velikosti okolo 21 až 28 mm a má tmavě hnědou barvu.Řadí se mezi všežravce. Samice a samec jsou rozdílní. Samec má dobře vyvinutá křídla, kdežto samice má jen pahýly křídel.

 

Šváb vyhledává teplá a vlhká místa. Nalezneme jej zejména ve sklepích a suterénních prostorách jako jsou kotelny, teplovody, sklady, ale i v kuchyních, pekárnách a podobně. Do vyšších pater vystupuje někdy podél bytových jader či rozvodu ústředního topení. Má noční aktivitu. Škodí na potravinách a je přenašečem choroboplodných zárodku.


Švábi jsou rozšířeni po celém světě, největší počet druhů žije v tropech a subtropech. Švábi patří mezi nejodolnější a nejpřizpůsobivější hmyz, což je využíváno v laboratořích. Jedinci vydrží až měsíc bez vody a tři měsíce bez potravy. Velmi zajímavá je také jejich schopnost přežít vysoké dávky radioaktivního záření.

 

 

 

KOŽOJED

 

Brouci jsou okrouhlého tvaru, délky od 7-9 mm, převažující barvy jsou tmavé, kresba pruhovitá někdy s bílými, žlutými, červenými nebo hnědými znaky. Tykadla jsou obvykle paličkovitá a zapadají do hlubokých zářezů.

Živí se kůžemi, zvířecí srstí, peřím, mrtvým hmyzem a přírodní vlákninou. V muzeích používají některé druhy pro čištění koster živočichů od zbytků tkání.

Tmavohnědé larvy jsou dlouhé 11–13 mm a jejich tělo je pokryto dlouhými červenohnědými chloupky. Larvy žijí ve vlněných látkách či kožešinách. Rychle a hojně se rozmnožuje, může způsobit velké škody. Žijí na kožešinách, čalouněných předmětech, starých kůžích, ale často i na uzeném mase, sýru atd. Dospělci se vyskytují nejčastěji v domácnostech.

 

 

 

VOSA OBECNÁ

 

Vosy dosahují velikosti 1,2–1,5 cm. Charakteristické zbarvení vosy obecné je černožlutý pruhovaný zadeček. Samice a dělnice se odlišují třemi skvrnami na čelním štítku s tmavým podélným pruhem a žlutými spánky s černou skvrnou uprostřed.

Vosy si staví své hnízdo obvykle v zemi, např. v lesích, podél břehů vod a cest, někdy také v tmavých dutinách nad zemí. Žije v něm celá vosí kolonie čítající až 2000 jedinců. Přezimující oplodněná královna se probouzí na počátku jara, vylétá a vybere si vhodné místo pro založení nové vosí kolonie. Začne se stavbou buněk, do nichž pak klade vajíčka. Z těchto vajíček se později vylíhnou první dělnice; jsou to nedospělé samice, které tudíž nemají dovyvinuté pohlavní orgány a nemohou se rozmnožovat. Okamžitě přebírají veškerou péči o hnízdo. Od této chvíle se královna věnuje již jen kladení vajíček. Koncem léta se z vajíček vylíhnou samci a samičky. Jedině oplodněné samičky přezimovávají, aby mohly příští jaro zase založit novou kolonii. Ostatní obyvatelé hnízda včetně staré královny umírají.

Vosa obecná se živí převážně nektarem, pochutná si však i na sladkém ovoci nebo limonádě. Larvy vosy obecné jsou ovšem dravé. Dělnice vyrážejí každý den na lov kořisti, nejčastěji much a různého malého hmyzu, které usmrcují kusadly (občas použijí i žihadlo).

 

 

 

SRŠEŇ OBECNÁ

 

Sršeň obecná je oproti jiným vosám větší a mohutnější. Královny dosahují velikosti 23 až 35 milimetrů, samci a dělnice jsou menší. Má dvě velké složené oči ledvinovitého tvaru umístěné po stranách červenavé hlavy. Mezi nimi má tři jednoduchá očka (ocelli). Svá blanitá křídla skládá sršeň rovně nad tělem.

 

Po přezimování královna staví první plástev hnízda, to je přilepeno pevnou stopkou k podkladu. Kolem pláství s šestibokými buňkami postupně staví několikavrstvý ochranný obal. Do malých buněk, jejichž otvory směřují dolů, klade královna vajíčka a sama se stará o larvy. Sršní larvy jsou v buňkách poměrně aktivní a škrábáním o papírovinu se domáhají krmení. Vylíhlé dělnice postupně přebírají starost o potomstvo a rozšiřují hnízdo. Hnízdo má postupem času několik poschodí (pláství), je stavěno z jemné i hrubší papíroviny, kterou sršně získávají ze starého trouchnivého dřeva.

Dělnice nepřetržitě hlídají vchod do hnízda. Po vylétnutí mladých královen a samců hnízdo postupně zaniká. Dělnice přestávají krmit larvy, které postupně chřadnou a slábnou. Na podzim vynášejí sršně z hnízda nedozrálý plod, který je mnohdy jedinou znatelnou známkou jejich přítomnosti.

Žije převážně v doubravách a lužních lesích, kde vyhledává dutiny stromů. Nevyhýbá se ani lidským obydlím, vyhovují ji zejména opuštěné, tmavé a klidné půdní prostory. Nepohrdne ani zastíněnými, před deštěm chráněnými zákoutími zdí.

Její prospěšnost spočívá ve schopnosti požírat značné množství hmyzu, jehož výskyt v širším okolí hnízda znatelně potlačuje. Zřídka může napadat malá a oslabená včelstva, kde plení včelám zásoby medu, proto ji včelaři neradi vidí v blízkosti úlů a včelínů.

Sršní bodnutí je oproti jiným vosám znatelně bolestivější, protože její jed obsahuje větší množství acetylcholinu. Pro zdravého člověka není nebezpečné ani několikanásobné bodnutí, jsou ovšem zaznamenány případy úmrtí. Sršní jed je slabší než jed včelí. Na rozdíl od včel může sršeň své žihadlo použít opakovaně, neboť není opatřeno zpětnými háčky.

Nedoporučuje se přibližovat k sršnímu hnízdu na méně než 2 metry, při pomalém pohybu nesměřujícím k otvoru hnízda se může pozorovatel přiblížit i na 0,5 metru, pozorovatel by neměl bránit sršním ve výletu, dýchat směrem ke hnízdu a čímkoliv vibrovat. Přítomnost člověka sršně nedráždí a přímo na něj neútočí, přesto bývá člověkem pronásledován.
 

 

 

MOUCHA DOMÁCÍ

 

Moucha domácí (Musca domestica) je nejčastější druh dvoukřídlých vyskytující se v domovech. Často je považován za škůdce, který může přenášet vážné nemoci.

Má 1 pár blanitých křídel. Dospělí jedinci mají délku 6-12 mm. Jejich hrudník je šedivý se čtyřmi podélnými tmavými čarami na zádech. Spodní části břicha jsou žluté a celé tělo mají pokryté chlupy. Samice jsou o něco větší než samci a mají větší prostor mezi červenýma složenýma očima. Mají pouze jeden pár křídel, druhý je přeměněn v kyvadélko. Lidé ji velmi často považují za škůdce, hlavně v letních měsících. Sedají na jídlo a svými výkaly přenášejí nemoci.

 

Každá samice naklade do různých odpadků až 900 vajíček ve snůškách po 120 až 160. Z vajíček se vylíhnou larvy a po 3 až 4 dnech se zakuklí. Již tři dny po opuštění kukly je samice mouchy domácí schopna klást vajíčka.

 

Potravou mouchy domácí je kazící se maso, ovoce a výkaly. Živí se mimo jiné pozůstatky odumřelých organismů a spolu s ostatními druhy dvoukřídlých má tedy důležitou roli při likvidaci organických odpadů. Běžná moucha domácí se dožívá průměrného věku 1 měsíc. 

 

 

OCTOMILKA

 

Octomilky se řadí mezi dvoukřídlé. Je to malý hmyz, typický zbarvený od světle žluté přes načervenale hnědou až po černou. Mají červené oči. Většinou jsou malé, asi 2–4 milimetry dlouhé.

Délka vývoje se pohybuje od 7 až po více než 60 dní a závisí na druhu a podmínkách prostředí (teplota, výživný substrát a hustota jedinců). Většina druhů se vyvíjí v různých rozkládajících se rostlinných či houbových materiálech včetně ovoce, kůry, hlenotocích, květech a houbách. Přitahuje je návnada z hnijících banánů nebo hub. Samečkové se buď shromažďují v místech s vhodným substrátem na líhnutí, kde soutěží o samičky nebo vytvářejí skupinky, vedoucí námluvy v místech mimo rozmnožovací stanoviště.

 

Octomilka není chráněným živočišným druhem. Nejrůznější bakterie, kvasinky či spory plísní mohou octomilky z rozkládajícího se ovoce přenést i na jiné potraviny. Třeba na kousek dortu na stole nebo na otevřenou limonádu. Už proto nemají v našich kuchyních co dělat.

Na závěr ještě pár rad, jak se nevítaného návštěvníka v domácnosti zbavit.

Nejlepší je samozřejmě prevence. V těchto teplých letních dnech vás asi nijak nepřekvapí, když se doma octomilka objeví. Přilétá po čichu a vyhledává nahnívající ovoce. Ať už v koši nebo zapomenuté na stole či na lince na talíři. Nepohrdne ani nedopitým vínem či sklenicí džusu. Proto nenechávejte zbytky na talířích, častěji vynášejte odpadky a zaručeně se k vám octomilka nedostane přes zavřené okno.

Osvědčí se i masožravá rostlina. Na mušky v okolí květin zase pomáhá zapíchnout stroužek česneku do hlíny. To samé lze udělat se sirkami, které do hlíny zabodnete sírou. Někteří odborníci zase tvrdí, že stačí, když nebudete rostliny přelévat a mušky zmizí zakrátko samy. Na stole můžete schválně nechat nedopitou láhev se zbytkem vína nebo mističku s octem a za krátký čas si můžete všimnout několika utopených jedinců.

 

 

 

HOLUB DOMÁCÍ

 

Holub domácí je domestikovaná forma holuba skalního. Zdivočelí domácí holubi žijí ve velkých hejnech ve městech a jsou považováni za škůdce, protože svým trusem znečišťují a poškozují kamenné prvky budov a sochy, můžou i roznášet nemoci.


Průměrná délka těla divokého holuba skalního je 33 cm a hmotnost 300 g. U holuba domácího se značně liší tělesné proporce, hmotnost i vzhled. Tvoří páry. Při sezení na vejcích a v péči o mláďata se oba holubi pravidelně střídají. Mláďata se líhnou za 17 až 18 dní od snesení vajec. Holub domácí je společenský, žije v hejnech a hnízdí v koloniích. Kolonii ovládá několik nejsilnějších samců. Je výborný letec.
 

 

 

MRAVENEC

 

Hojně žijící druh. U nás ho lze naleznout v horách i nížinách. Je běžným obyvatelem zahrad, měst a domácností. Není náročný a dobře snáší suchá i vlhká místa bez ohledu na intenzitu slunečního záření.

Hnízdo bývá nejčastěji pod kamenem, v zemi nebo mrtvém dřevě. Podzemní hnízdo je s povrchem spojeno otvůrky, obklopenými drobnými hliněnými valy. Občas má mraveniště i nadzemní kupulovitou hliněnou nadstavbu, navršenou kolem stébel trav. Tato část je pevná, odolává větru i letním dešťům, ale zima nadstavbu ničí.

V březnu královny kladou vajíčka, ze kterých se vylíhnou díky speciální potravě pohlavní jedinci (samci a samice). Krátce po vylíhnutí nastává doba páření (od června do srpna). Při kopulaci (která většinou probíhá z teplých a vlhkých dnů přibližně 20-30°C a 2-5 dnů po dešti) samička získává sperma od více samců, které uschovává v semenné schránce a dle potřeby klade oplodněná nebo neoplodněná vajíčka po celý svůj život. Z neoplozených vajíček se líhnou dělnice nebo samičky a z oplozených vajíček samci. Velká část pohlavních jedinců se při „svatebním letu“ stává kořistí ptáků a dalších predátorů. Oplodněná královna shodí křídla a snaží se založit novou kolonii. Mravenec obecný vytváří společenství, mraveniště obsahuje pouze jednu královnu. Samička tohoto druhu zakládá sama novou kolonii nezávislým způsobem a zpočátku sebe a první potomstvo vyživuje pouze zásobními látkami svého těla. V této době vůbec neopouští svou mateřskou komůrku. Vývoj dělnice trvá přibližně 50 dnů.

Všežravý druh, lovící hmyz, v domácnostech vyhledává sladkosti a velkou část potravy tvoří výměšky ze žláz mšic a červců, takzvané medovice.
 

 

 

M. FARAO

 

Velikost: královna 3,5 – 5 mm, sameček 2,8 – 3 mm , dělnice 2 – 2,5 mm

Faraoni se k nám rozšířili pravděpodobně z Indie. Vlna expanze tohoto teplomilného mravence je způsobena rozšířením centrálního vytápění spojeného s výstavbou panelových sídlišť od konce 60.let. Vznikly tak rozsáhlé vytápěné prostory, vzájemně propojené teplovodními rozvody, s nadbytkem nejrůznější potravy a vody a s dostatkem vhodných úkrytů. Kromě obytných domů obývá prakticky všechny prostory, kde je stálá teplota a dostatek potravy. Jeho výskyt byl dokonce zaznamenán na skládce komunálního odpadu, kde přežil ve tlejících zbytcích potravy.


V kolonii tohoto druhu mravenců žije větší počet královen, mluvíme proto o polygynním společenstvu. Jedinou činností královen je kladení vajíček. Královny žijí i více než jeden rok. Snesou jich za život velké množství. Samice jsou několikanásobně větší, podobně zbarvené jako dělnice. Dělnice zajišťují veškerý chod hnízda.

 

Faraon je nebezpečný zejména vinou roznášení chorob a kontaminace potravin. Nelze jej hubit insekticidy, toto počínání je rozežene po celém objektu. Hubí se gelovou požerovou nástrahou. Mravenci, jež přijdou do kontaktu s kontaminovanou plochou, donesou do hnízda na svých tělíčkách použitou chemikálii a otráví královnu. V objektu může být hnízd mnoho, proto je třeba návnadu rozmístit na různá místa.

 

Ukrytá hnízda nelze v praxi zasáhnout žádným postřikem, aerosolem ani plynem. Jedinou možností je vylákat ke spolupráci samotné dělnice mravenců. Za tím účelem jim předkládáme nástrahu. Pokud v ní obsažený insekticid mravence neodpuzuje a jeho účinky se začnou projevovat opožděně, lze dosáhnout potřebného úspěchu. Dělnice nástrahu pilně donášejí do hnízda a krmí jí všechny ostatní příslušníky kolonie, kteří pak uhynou. Pokud by se však příznaky otravy dostavily dříve, mravenci by okamžitě přestali nástrahu přijímat a kolonie by přežily.

Při hubení mravenců faraónů je důležité ošetřit nástrahou současně všechny byty zamořeného domu, protože jinak mravenci rychle přelézají z neošetřených bytů. Zásahy proto musí provádět kvalifikované a zkušené profesionální firmy, které jsou schopné všechny podmínky úspěšného zásahu dodržet a mají k disposici účinné nástrahy. V dobře ošetřeném domě jsou mravenci úplně vyhubeni a vymizí na dobu 5 a více let, prakticky až do nového zamoření. Aktivnímu šíření mravenců do ošetřených domů lze zabránit a účinnost zásahů prodloužit vytvořením insekticidních bariér (tj. provedení důkladných postřiků) v místech prostupu teplovodních kanálů do domu. Tyto bariéry by měly být rovněž prováděny profesionálními firmami.
 

 

 

RYBENKA

 

Rybenka domácí je bezkřídlý druh hmyzu, který dostal jméno podle tvaru těla, které je navíc pokryté stříbřitými šupinkami. Často se zdržuje v domech, vyhýbá se však světlu a při rozsvícení nebo otevření dveří prchá. Samičky kladou perlově bílá vajíčka do skulin v podlaze. Líhnou se bělavé nymfy, které postupně zešednou.

 

V městských oblastech se vyskytuje v oblasti sklepů, koupelen, garáží, záchodů a podkroví. Taktéž se vyskytuje pod nábytkem či v knihách. Předpokládá se, že rybenky byly na světě dříve než švábi.

Zpravidla bývá 0,8 až 1,9 cm dlouhá. Na konci těla se nachází trojice přívěsků vypadajících jako ocas a na hlavě pak dvojici dlouhých výběžků.

Jedná se o tvora, který je převážně aktivní v noci, kdy se vydává za potravou. Během rychlého pohybu se na krátko zastavuje, aby se zas následně dala do rychlého pohybu. Vyhýbá se přímému slunečnímu světlu a pokud je jeho účinkům vystavena, snaží se rychle najít nový úkryt, ve kterém by byl stín.

Často konzumují papír, knihy, lepidla, tapety, fotografie, oblečení, vlnu, ale i lidské jídlo jako jsou cukry, mouku či další.

Rybenky se řadí mezi domácí škůdce, jelikož požírají materiál, který může tvořit vybavení domácností. Současně může kontaminovat potraviny, do kterých se dostane. Nicméně ale není přenašečem žádné nemoci, která by člověka ohrožovala na zdraví.

 

 

 

MYŠ DOMÁCÍ

 

Myš domácí (Mus musculus) je nejvýznamnější druh myši z čeledi myšovití. Je to závažný domácí škůdce.

Myš domácí se přizpůsobila životu v lidské společnosti tak dokonale, že jí například v chladném prostředí naroste podstatně delší a hustší srst. Dokáže žít a dokonce odchovat mláďata i v chladicím boxu. Srst je tedy hodně teplá a hustá, vydává charakteristický zápach. Její barva může být žlutohnědá až šedočerná. Členové téže kolonie si při péči o srst vzájemně pomáhají. Myš domácí má výborný sluch. Aby se myši dorozuměly navzájem a při hledání ztracených mláďat, používají vysoké pískavé tóny. Čich je velmi ostrý, pomáhá objevovat potravu a stopy po jiných myších. Za to zrak má velmi slabý, velké předměty pozná pouze zblízka. Myš domácí má těla 7 - 10 cm, ocas je o něco kratší než tělo. Její hmotnost se pohybuje kolem 30 g.

Myš domácí je převážně noční zvíře, které se za potravou vydává za soumraku nebo v noci. Myš domácí je neobyčejně pohyblivé a obratné zvíře, které dokáže snadno běhat i po stěnách. Je společenským tvorem,žije ve volných koloniích s jedním dominantním samcem. Pokud hrozí, že se kolonie příliš rozmnoží, dominantní samec nemilosrdně zahání každého vetřelce. Všichni členové téže kolonie mají specifický pach, který začínají přejímat mláďata již od narození, a společné teritorium značkují močí.

Zkouší žrát vše, na co v domě nebo v jeho okolí narazí, včetně mýdla a svíček. Nejraději má obilí, a proto se nejlépe cítí v sýpkách, stodolách i ve spížích. Velké škody působí kolonie myši domácí právě tam, kde je velké množství potravy - více, než stačí sežrat, znehodnotí svým trusem i močí. Tímto způsobem mohou myši i na lidi přenášet různé nemoci, například salmonelózu nebo leptospirózu, stejně jako střevní parazity včetně tasemnice. V létě myši domácí někdy opouštějí lidská obydlí a žijí na polích a v křovinách, kde nacházejí dostatek zrní i různých plodů. Většina myší však zůstává v domech jako nezvaní nájemníci po celý rok a žijí prostě z toho, co se naskytne.


Za to, že odolala zatím všem pokusům o vyhubení, vděčí myš domácí kromě své vynikající přizpůsobivosti také neobyčejně vysoké plodnosti. Jedna samice může mít až pět vrhů do roka (každý po čtyřech až osmi mláďatech), v sýpkách dokonce ještě více. Samice si před očekávaným porodem postaví jednoduché hnízdo z papíru, hadrů nebo jiného měkkého materiálu. Tam po 19 až 20 dnů trvající březosti přivede na svět holá a slepá mláďata. Jejich krmení a odchov jsou výhradně starostí matky. Po prvním měsíci života jsou již mláďata samostatná a ve věku šesti týdnů dosahují pohlavní dospělosti, kdy se samice již mohou plodně pářit a mít vlastní mláďata.
 

 

 

POTKAN OBECNÝ

 

Potkan je jedním z nejpřizpůsobivějších savců. Je hlodavec a je často zaměnitelný s krysou obecnou (Rattus rattus). Hmotnost potkana je průměrně 400-600g. Délka těla bývá v rozmezí 160 - 270 mm. Délka ocasu se pohybuje kolem 170 - 230 mm. Jedním ze základních rozpoznávacích znaků je jeho lysý a šupinatý ocas, u kořene zesílený, převážně kratší než tělo. Hlava je mírně zaoblená, oči jsou drobné. Ve zbarvení hřbetu převládá šedý až hnědý odstín, spodní strana těla je šedá. Je to velice zdatný plavec, proto ho můžeme vidět v blízkosti vody, tam se totiž cítí jako doma.


Potkan se v podstatě zabydlel všude po celém světě. Dá se říct, že žije téměř výhradně v těsné blízkosti člověka a jejich sídel. V 18. století se potkan dostal jako černý pasažér v nákladních prostorách lodí do Evropy a velmi brzy vytlačil skoro ze všech přímořských přístavů mnohem méně přizpůsobivou krysu. Dnes se však potkan dokáže přizpůsobit jakýmkoliv podmínkám kromě polárních oblastech. Je stále hojnější v těsné blízkosti zemědělských usedlostí, na městských skládkách odpadků nebo kanalizačních systémech pod městy. Na místech s hustým rostlinným krytem si vyhrabává celou řadu vzájemně spolu propojených tunelů, často ve srázných březích příkopů a na podobných místech.

Potkan je hlodavec a proto potřebuje obrušovat svoje hlodavé zuby, které obrušuje nejčastěji na tvrdším druhu potravy, ale je schopen se podobně jako myš prokousat skrz beton nebo slabší druhy pletiva a kabelů (i měkké kovy). Patří mezi jedny z nejinteligentnějších hlodavců v naší přírodě. Přes den se objevují velmi vzácně. Je sice pravda, že potkan se dožívá 3 - 5 let, však jen málo jich žije déle než jeden rok.

Všichni potkani jsou opravdoví všežravci. Vychází za potravou především v noci, ale můžeme ho zahlédnout již za večerního soumraku. Nemá sice žádný vynikající zrak, ale tento nedokonalost nahrazuje výborným čichem, pomocí kterého vyslídí vždy něco k snědku. Potkan se velmi rád živí obilovinami, ať již jsou uskladněné v pytlích v sýpkách či ještě čerstvé na polích. Žere však také velmi mnoho živočišné stravy. Loví jiné drobné hlodavce a jídelníček si zpestřuje i příležitostnými výpady do kurníků, kde napadá slepice nebo mladé kachny. Pokud má hlad, troufne si i na zvíře velikosti králíka. Stejně jako ostatní hlodavci neustále všechno ohlodává, protože musí stále obrušovat nepřetržitě dorůstající řezáky.

Samice potkana je připravena se rozmnožovat ve chvíli, kdy dosáhne věku kolem jedenácti týdnů. Mezi samcem a samicí před pářením neprobíhá žádné zvláštní namlouvání a ani později se mezi nimi nevytvoří žádný pevný svazek. Po páření už nemá samec na výchově mláďat žádný podíl. Samice si staví v různých dutinách pod zemí okrouhlé, neuspořádané volné hnízdo a používá k tomu všechen možný dostupný materiál, který najde, například slámu nebo pytlovinu. Za 21 dní až 24 dní po páření přichází na svět šest až jedenáct mláďat. Ze začátku jsou bezmocná, slepá a zcela odkázaná na mateřskou péči. Samice je kojí po dobu přibližně tří týdnů. Po uplynutí této doby mláďata již mohou opustit hnízdo a matka je schopna opět zabřeznout. Při dobrých podmínkách mívá samice tři až čtyři vrhy do roka. Jedna březí samice tak může založit během několika málo měsíců celou kolonii potkanů. Život kolonie se trvale odehrává v jedné oblasti o rozloze cca 6km². Jediný pár je schopen mít během jednoho roku přes 800 potomků.

Potkan se pro člověka stává velkým problémem, protože přenáší mnoho nemocí, např. salmonelózu. Lidé se již přes více než sto let bez úspěchu pokoušejí potkany vyhubit. Však rozmnožovací možnosti potkanů a schopnost dokonale využít každý druh jim zaručují přežití.

 

 

 

KRYSA

 

Krysu, která byla v Čechách dříve velmi hojná, již dnes u nás skoro nenajdeme. Žije v okolí Labe, kam je zavlékána lodní dopravou z Německa.


Zbarvení je většinou černohnědé, ale vyskytují se také světleji zbarvení jedinci, které můžeme zaměnit s šedohnědým potkanem. Některé krysy mohou být i úplně černé. Krysa má viditelně delší ocas než tělo a hlavně je tenký, zatímco u potkana je ocas kratší, tlustší a více porostlý krátkými chlupy. Délka těla je až 240 mm, ocas až 260 mm a samci jsou poněkud větší než samice.


Krysa má nejraději obilí a obilné produkty. Způsobuje tak velké škody v obilních skladech, které se zvyšují i tím, že krysy si v hromadách obilí vyšlapávají ochozy a cestičky. Ty jsou jasně viditelné jako tmavé pěšinky zatuchle páchnoucí močí. Krysy tedy působí škody nejen přímou konzumací obilí, ale i tím, že velkou část zásob znečistí trusem a močí, takže jsou pro lidskou spotřebu nepoužitelné. Živí se také zrním nebo ovocem.

Krysa vyhledává suché prostředí a velmi často obývá suché a prohřáté půdy například nad chlévy nebo sýpkami. Umí velmi dobře šplhat. Na rozdíl od potkana, který se rád usazuje ve vodních strouhách nebo v kanalizaci, není krysa milovníkem vlhka.


Krysa je přenašečem mnoha různých nakažlivých nemocí, například tyfu nebo salmonelózy, a tak je v lidských obydlích nevítaným společníkem.
 

 

 

HRABOŠ POLNÍ


Hraboš polní žije skrytě v norách,které si vyhrabává především na lukách, polích s jetelem či vojtěškou, nebo zahradách. Od nory k noře si vykousává hladké chodníčky. Takové území je pak spletí křížem krážem vedoucích pěšinek a bludištěm chodeb pod zemí.

Za potravu mu slouží zelené části rostlin, především jetele a vojtěšky. Obydlenou noru poznáme snadno podle výkalů u jejího ústí a části zelených rostlin zatažených do ústí nory.

 

Hraboši dospívají velmi rychle.Pohlavní dospělost samic se dostavuje již třináctého dne po narození. Tedy v době, kdy je matky ještě kojí. Protože doba březosti trvá 19 až 21 dní, mohou mít mladé samičky mláďata již třicátý pátý den svého věku. Samice přivádí na svět 4-16 mláďat v jednom vrhu.

Cyklické přemnožení hrabošů poškozuje nejvíce zemědělství. Jeden hraboš spotřebuje ročně 1 kg potravy! Na polích je účinnou prevencí včas provedená podmítka s hlubokou orbou, která ničí hraboší nory, vyhání je ven a nutí je, aby opustili místa na kterých jsou nežádoucí. Plošně se dá použít i Stutox 1 atd.

Pro zahrádkáře existuje řada přípravků na bázi vykuřovacích patron např . Krounex, nebo Lanirát micro (granule) majících hraboše úspěšně zničit.
 

 

 

KUNA LESNÍ

 

Kuna lesní je velká asi jako kočka domácí. Má ovšem štíhlejší tělo s hustou, hladkou a hnědou srstí. Huňatý ocas a končetiny jsou zbarveny nejtmavěji; jsou skoro černohnědé. Srst na nohou prorůstá i chodidlovými polštářky. Má to důležitý význam pro šplhání. Od své příbuzné Kuny skalní (Martes foina) se liší především krémově žlutou skvrnou na hrdle, tzv. náprsenkou a dvěma hrotnatými výběžky na vnější straně zadní stoličky, které jsou u kuny skalní rovné.

Kuna lesní je samotářský tvor. V lese ji můžeme přistihnout zejména ráno a večer po západu slunce. Den prospí v pelíšku, který si buduje v dutých stromech, v opuštěných hnízdech veverek, vran a dravců. Stejně jako liška má i kuna lesní vedle hlavního úkrytu ještě několik záložních. Svůj okrsek, který se odhaduje na 600 až 1 000 ha si označuje páchnoucím výměškem, který vylučuje z pachových žláz pod ocasem. Tyto pachové značky nalézáme nejen na stromech, ale spolu s trusem i na lesních cestách, na kamenech a na všech vyvýšených bodech jejího okrsku.

Hlavními smysly kuny jsou zrak a sluch. Čich má sice dobrý, ale ne tak dokonalý jako šelmy psovité. Proto se kuna chytne snadno do želez nebo do jiných lidských nástrah.

Za potravu kunám slouží především ptáci do velikosti holuba, menší hlodavci a veverky. V nouzi dá zavděk i ovoci, jahodám, jeřabinám apod. Pronásleduje-li kořist, dělá až pětimetrové skoky ze stromu na strom. Po zemi se pohybuje krátkými skoky.

Březost kun trvá neobyčejně dlouho: devět měsíců, z toho šest měsíců připadá na březost utajenou, tzv. embryonální latenci, stejně jako např. u srnčí zvěře, kdy se na určitou dobu vývoj plodu zastaví. Sama příroda tak zajišťuje, aby se mláďata rodila do příznivých měsíců roku. V dubnu až květnu vrhá samice 3 - 5 mláďat a vzácně až 7, která jsou po šest týdnů slepá. Mladé kuny pohlavně a tělesně dospívají ve dvou letech. Při optimálních podmínkách se dožívají osmi až deseti let.

Její ochrana vychází z vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 134/ 1996 Sb. (Myslivecká vyhláška), kde podle § 4. je doba lovu povolena od 1. 11. do konce února s vyjímkou § 6. odst. 2. , kde je povolen celoroční odstřel v bažantnicích a honitbách s trvalým výskytem tetřeva, tetřívka, jeřábka a dropa.

 

 

Mapa stránek


Úvodní strana Hubení štěnicDeratizaceDezinsekce Pro firmy, HACCPPoradna, FAQ


Přehled škůdců Ceník pracíBezpečnostní informaceKontakt

 

 

Řemesla.eu - portál o řemeslech a řemeslnících 

Seo servis  Katalog odkazů  CZIN.eu  Pagerank změřil www.CZIN.eu  Portály měst - informační portály více než 250 vybraných měst České republiky 

Katalog Bezva Portál  Europalist.euKatalog Začátek.cz  Nový katalog stránek 

Inzertní stránky Inzerce Mělník jsou k dispozici zdarma a bez registrace.

 

 

Štítky

štěnice garance kousnutí krev rus šváb vosy sršně hnízdo myš potkan krysa rada dokumentace záruka ddd domácí postelní deratizace dezinfekce dezinsekce ploštice hubení hmyz hlodavci haccp holubi firma zkušenosti mravenci

   Benešov  Beroun  Blansko  Brno  Bruntál  Břeclav  Čáslav  Česká Lípa  Česká Třebová  České Budějovice  Český Krumlov  Děčín  Domažlice  Frýdek-Místek  Havlíčkův Brod  Hodonín  Hradec Králové  Cheb  Chomutov  Chrudim  Jablonec nad Nisou  Jeseník  Jičín  Jihlava  Jindřichův Hradec  Karlovy Vary  Karviná  Kladno  Klatovy  Kolín  Kroměříž  Kutná Hora  Liberec  Litoměřice  Louny  Mělník  Mladá Boleslav  Most  Náchod  Nový Jičín  Nymburk  Olomouc  Opava  Ostrava  Pardubice  Pelhřimov  Písek  Plzeň  Praha  Prachatice  Prostějov  Přerov  Příbram  Rakovník  Rokycany  Rychnov nad Kněžnou  Semily  Sokolov  Strakonice  Svitavy  Šumperk  Tábor  Tachov  Teplice  Trutnov  Třebíč  Uherské Hradiště  Ústí nad Labem  Ústí nad Orlicí  Vsetín  Vyškov  Zlín  Znojmo  Žďár nad Sázavou

 

 

© 2010-2018 Tomáš Jíra, www.ddd-sluzby.cz, Masarykova 596, 284 01 Kutná Hora, tel.: 776015050, 608654098, IČ: 66488907